Na malém paloučku uprostřed Temného lesa stála stará rozvrzaná a notně již shrbená chaloupka. Dávno, předávno už v ní nikdo nebydlel a ještě mnohem déle se o ní nikdo nestaral. Stála tam sama, obrůstala mechem, plácajíc okenicemi v poryvech větru a vzpomínala na doby, kdy všemu bylo jinak...

Byla to kouzelná chaloupka, to je třeba si říci. Dlouho v ní přebývala jedna čarodějnice, od které ledacos pochytila a kterou pak jednoho dne upálili, protože se jí vymknul jeden experiment, po němž krávy v širokém dalekém okolí celý měsíc dojily krev. Pak už si do naší kouzelné chaloupky chodily hrát jen děti a i ty to časem přestalo bavit a dnes už je kouzelná chaloupka v úplném zapomnění.

Také je třeba říci a zdůraznit, že Temný les kouzelné chaloupce zrovinka moc dobrým sousedem nebyl. Povídá se totiž, že se v něm pár dětí, co si šly hrát do kouzelné chaloupky, ztratilo a už je pak nikdo nenašel. Jistě pochopíte, že za takovýchto podmínek, děti prostě hraní nebaví.

Ale zpět k naší chaloupce. Jednoho dne si chaloupka řekla, že už má dost svého paloučku, že už jí to věčné povrzávání Temného lesa nebaví poslouchat a že by se tedy už konečně taky mohla vydat někam do světa. Tak vytáhla nohy a vyrazila na cestu. Zprvu jí to moc nešlo, ale zatnula dveře a pevně přiklapla okenice a po prvních vrávoravých metrech už dokázala vykračovat, jak se na slušnou kouzelnou chaloupku sluší a patří.

Temný les na ní civěl trošku odměřeně. Přeci jen se mu často nestávalo, aby mu kouzelné chaloupky couraly z místa na místo a dupaly mu při tom po kořenech. Jak se ale kouzelná chaloupka blížila k okraji paloučku, začal Temný les na ni nesouhlasně šumět, ale pak už i vyloženě naštvaně skřípal a vrzal. Což kouzelná chaloupka vůbec nebrala v potaz a pyšně si vyšlapovala dál a dál.

Na samém kraji paloučku, přímo proti nejhustšímu shluku stromů, se kouzelná chaloupka zastavila a pohledem tak strašným, že se až pomalu sama roztřásla strachy, rozehnala milé staleté dřeviny tak, že utíkaly, až se jim kořeny málem zauzlovaly. Potěšena tímto svým výkonem skoro se až rozkolébala skrz Temný les vstříc dosud nepoznanému světu.

"Tak to teda ne!", pomyslel si Temný les. "Já jí ještě ukážu, chaloupce jedné kouzelné! Já jí za to její promenádování se tady a plašení stromečků vrzáčků proženu došky!", hudroval Temný les a okamžitě začal spřádat plány na odplatu.

Mezi tím kouzelná chaloupka v dobrém rozmaru, poskakujíc, pobrukujíc a plácajíc okenicemi do rytmu vykračovala Temným lesem a stromy před ní do uhýbaly stran a za ní se zase stavěly do nasupených hloučků.

A Temný les přemýšlel. Pomalu a rozvážně. Nebo jste snad už někdy viděli les, který by na to šel jinak? Asi ne, bych řekl.

"Jé, konec Temného lesa! No to je nádhera, ty jo! Toho světla a těch vůní! Už žádný ztuchlý pach hnijícího listí a hub, už žádné temné stíny!", jásala kouzelná chaloupka, když konečně dorazila na konec Temného lesa. Vyšla na louku a na chvilku si sedla, aby si odpočinula, valíc při tom okna na tu nádheru.

"Zatr sakr!", zaklel Temný les. "Přemýšlel jsem tak dlouho, až mi ta nezbedná kouzelná chaloupka proklouzla ven. To je teda den!"

Tak unikla kouzelná chaloupka pomstě mračouna Temného lesa, který za ní ještě dlouho po té, co se vydala na další cestu, hrozil, hlomozíc a harašíc větvemi.

Kouzelná chaloupka, neznajíc kraj, šla cestou necestou, zanechávaje za sebou široký pruh naprosté zkázy. To víte, nebyla už nejmladší a také už něco vážila, takže v podstatě, kam šlápla, tam všechno rozšlápla, ale to jí zas tak moc nevadilo - nemajíc okna v zadu, neviděla, co způsobuje. Pravda, bylo jí chvílemi divné, že zvířátka utíkají a ptáčci ulétají, ale netrápila se tím. Však si na ní časem zvyknou, holátka rozmilá.

I přišla kouzelná chaloupka do údolí, v němž v dáli viděla vycházet kouř z několika domečků semknutých do malé vesničky. "Joj!", poskočila kouzelná chaloupka radostí a způsobila tak sesun nedalekého skaliska, které zavalilo a usmrtilo několik nebohých lišek, jež si pod ním vybudovaly svou noru a které odtud často vedly výpady na slepice do nedaleké vesnice.

Už z dálky bylo slyšet podivný jakoby dusot. Vesničané se zprvu dívali na nebe, neblíží-li se bouře, ale pak, nevidíc stále žádné mraky, schovali se pro jistotu ve svých domech, očekávaje, co přijde.

A přišla kouzelná chaloupka! Nejprve se slušně a pokorně zastavila na okraji vesnice, aby pozdravila ostatní domky a když se nedočkala odpovědi, opatrně vkráčela mezi ně. Cestou krapánek zaškobrtla, což odnesla jedna kůlna a chlév, ale což - nikdo není dokonalý, že?

Milá kouzelná chaloupka si sedla přímo uprostřed návsi, radostně se rozvalila, rozhlížela se šťastně kolem sebe a celá se tetelila tím, že už není sama v Temném lese. Hrozně se jí líbily vesnické domečky - to jak byly pěkně opravené, čisťounké a naducané. "Paráda!", pomyslela si kouzelná chaloupka.

Netrvalo dlouho a první vesničané, ti nejodvážnější, začali vykukovat ze svých domků a pomalu se i trousili ven. Zírali na kouzelnou chaloupku, jak na zjevení, a nervózně se poohlíželi po něčem, čím by se dostali do výhody, pokud by to bylo třeba. Taková šikovně hozená louč, nebo pár seker, to přišlo nejednomu z nich na mysl.

"Chaloupko, chaloupko, kouzelná chaloupko! Čeho si žádáš?", zvolal starý kmet, zřejmě místní stařešina. "Pole jsi nám rozdupala, stromy v sadě polámala, kůlnu s chlévem pošramotila. Co pro tebe učiniti máme, aby jsi nám pokoj dala?", pokračoval bodrý kmet.

"Je mi líto způsobených škod.", začala svou mluvu kouzelná chaloupka. "Nerada jsem vyděsila tebe i tvé druhy. Mě samota v Temném lese tížila a proto jsem do světa vyrazila. Nechtěla jsem uškodit, leč stará jsem a vetchá a do všeho hned vrazím, jak se kolébám a vrávorám.", pokračovala. "Nechte mě tu prosím s vámi, moc se budu snažit, abych vám ku prospěchu byla!"

"Nechceme tě chaloupko! Co se starou rozvrzanou škatulí? My dost starostí svých máme a o další nestojíme. Táhni, odkud jsi přišla, vrať se do Temného lesa!", volali na ní ze všech stran.

"Proč jste na mě tak zlí? Já vám přeci můžu pomoci s mnoha věcmi, od dřiny odpomoci. Jsem kouzelná chaloupka a dovedu čarovat - pohleďte!" a na to proměnila kouzelná chaloupka opodál stojícího psa na kočku, kterou v mžiku ostatní psi rozervali na kusy, neboť pes si pořád myslel, že je pes, ale byl kočka, což ostatní psi nedobře nesli.

"Vidíš, hloupá chaloupko, co jsi způsobila? Našeho nejlepšího psa jsi zahubila! Mazej zpátky do lesa!", hartusili vesničané.

"Odpusťte mi, prosím, lidé drazí mou strašnou chybu - hned ji zkusím napravit!", omlouvala se kouzelná chaloupka a vyčarovala sto krav. Pěkných silných stračen stádo, radost pohledět.

Než se ale kdokoli nadál, splašily se všechny docela a prohnaly se divoce vesnicí. Rozdupaly, co se dalo, a polovinu vesničanů zahubily. Ostatní vesničané se stačili skrýt ve svých domovech a hrůzou a vztekem na vyděšenou kouzelnou chaloupku volali, ať už jde pryč, že už toho všeho bylo dost.

"Ó já nebohá chaloupka! Co jsem to způsobila? Takové neštěstí!", plakala chaloupka a naposledy chtěla začarovat a všechno vrátit zpět. Vdechla tedy mocným kouzlem život mrtvým a to nebylo dobré rozhodnutí.

Umrlci, zpočátku vrávoravě, vstávali z rozdupané země a vrhali se na dosud živé vesničany. Nikdo nebyl ušetřen. Nikdo nezůstal mezi živými a mrtví odkráčeli do lesů. Několik domů začalo hořet a plameny se brzy hladově zakously i do všech ostatních domů. Kolem vyděšené kouzelné chaloupky se odehrávalo úplné peklo!

Kouzelná chaloupka viděla, jak jeden dům za druhým padá v plamenech k zemi a mění se v popel, jak se všechno, všecičko ztrácí a mizí, a věděla, že za to může ona sama. Byla z toho moc smutná a plakala a nemohla se utišit.

Nakonec se rozhodla vrátit se zpět na svůj palouček v Temném lese a od té doby tam dlí a bude dlít až do konce věků, dokud nezpráchniví její dřevo a nerozpadne se v prach.

A poučení milé děti? Já myslím, že už si nějaké samy najdete...


(C) 2005 enif