Fičím si vám to jednou z kopce na svém zamilovaném bicylku
značky Favorit a užívám si svištění větru ve vlasech,
hukotu kol na drsném a již mírně rozpraskaném asfaltu staré
lesní cesty, plné divokých zákrut, a kochám se krásným
lesem sklánějícím se mi nad hlavou po obou stranách, když
tu najednou, tak osmdesát metrů před sebou, vidím na
silnici díru jak hrom. Děsivě velkou a hlubokou, roztaženou
přez celou silnici.
Přemýšlel jsem, kde se tu mohla vzít - předevčírem tu ještě
nebyla. To jsem tudy jel a cesta byla ještě v pořádku. Že
by včerejší slejvák? Spadlo asi tolik vody, až se podemletá
vozovka propadla a místo ní se objevila tato, rychle se
blížící, nepříjemnost.
Hezky jsem si v duchu sám se sebou popovídal, ale stálo mě
to tak třicet, možná čtyřicet, metrů a byl nejvyšší čas
začít brzdit. Černá, zející díra se totiž začala přede mnou
hladově rozevírat o poznání blíž!
Mačkám brzdy, nejdřív opatrně, ale pak je stisknu, co to
dá. Kolo mi jde sice poněkud do smyku a pneumatiky kvílí
nesouhlasem, ale zase celkem slušně ztrácím rychlost.
Tak třicet metrů před dírou jedu pořád ještě poměrně rychle
a z brzd se mi už pomalu kouří, ale vím, že stihnu zastavit
bespečně ještě před překážkou.
Dvacet metrů zbývá a mě praskají brzdová lanka! Rychlost mi
znovu narůstá a já v první chvíli zakleju, ale pak začnu
poslušně propadat panice...
Mám to strhnout mimo cestu? To nejde - kolem cesty jsou
hluboké strouhy a za nimi začíná hustý les, což znamená
především spoustu přiblblých stromů, které by ani nenapadlo
mi uhýbat, kdybych se mezi ně rozhodl vydat.
Patnáct metrů. Třeba to půjde přeskočit! Blbost - tenhle
starej krám váží snad tunu. S tím bych nepřeskočil ani ň,
natož pak víc než půlmetrovou jámu, co mám před sebou.
Deset metrů se mi už směje za zády a já ještě nemám žádný
plán na záchranu. Jsem pološílený strachem a nemůžu se ani
hnout. Křečovitě svírám páčky již dávno zbytečných brzd a
třeštím oči na tu neodvratně se blížící hrůzu přede mnou...
A je to tu - přední kolo mi mizí v díře a mě se zdá, že se
spomalil čas. Vše se odehrává, jako by se z něho, jindy
zurčící bystřiny přeskakující po kamenech, stal pomalu
tekoucí med. Vidím, jak se mi tělo nadzvedává a vrženo
setrvačností opouští sedlo, jak zadní kolo ztrácí kontakt s
vozovkou a jak se bicykl otáčí vzhůru nohama, ve snaze
dohnat mou maličkost, tou dobou již plavně plachtící vysoko
nad řidítky.
Všimnul jsem si, jak se přední kolo po nárazu na protilehlý
okraj jámy s naprostou lehkostí přeložilo napůl. Jako kus
papíru. To mě fascinovalo. Čekal jsem, kdy mi začne
probíhat můj život před očima a ono nic. Hlava se mi spolu
s tělem řítí vstříc neústupně se tvářícímu asfaltu a já
myslím na kolo, které je nenávratně ničeno silami, jež se
chystají vzít si za okamžik do parády mou nebohou tělesnou
schránku!
Konečně se rozbíhá poslední film mého života. Zbývá mi už
jen několik desítek centimetrů letu a já vidím vše, co jsem
kdy zažil. Nestačím si to však ani pořádné užít, protože
zrovna v tom nejlepším - dopadám tvrdě na zem.
...
Je tma. Černá, vše pohlcující tma. Čekal jsem, že aspoň na
chvilku při nárazu ucítím, pravděpodobně ukrutnou, bolest.
Ale nic takového. Je jen tma a všechno kolem je takové
měkké a vlhké. Nerozumím tomu. Nevím, kde jsem a proč se
mnou někdo cloumá a křičí na mě...
Otevírám oči. Už není tma. Jsem v bílém pokoji zalitém
světlem zářivek a zdravotní sestra mi třese ramenem a volá
na mě, ať se probudím.
Už mi to pomalu dochází - byla to jen jedna zmých obvyklých
nočních můr. To měkké a vlhké je přikrývka s matrací
prosáklé zkrz na zkrz mým studeným potem. Jsem v nemocnici.
Ještě stále přerývaně dýchám, ale už se pomalu uklidňuji.
Směju se na sestřičku a moc mi to nejde. Nemám skoro žádné
zuby, nos také ne, jen takový ošoupaný pahýl, a dolní
čelist mi drží pohromadě jen proto, že jí mám zdrátovanou
jak starej hrnec. To se pak směje opravdu moc špatně a
navíc u toho hrozně slintám. Sestřička mě hladí po hlavě a
utírá mi sliny jež mi stékají po bradě. Zase jde na mě
spaní, zavírám oči a usínám.
Nad mou hlavou na zdi visí můj starý žlutý cyklistický
trikot...
(C) 2005 enif